Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nevím, zda se poslední dobou patří vždy, když ARAKAIN vydá nové album, bilancovat, ale ono se to vlastně asi nabízí samo. Podobnou stálici (a podobně úspěšnou, musím samozřejmě dodat) totiž aby člověk na domácí scéně pohledal. Tak tedy vězte, že aktuálně domácí metaloví nestoři zapisují již sedmatřicátý rok své existence, Jiří Urban, jediný zakládající člen v jejich sestavě, slaví šedesáté narozeniny, a k tomu všemu si kapela nadělila osmnácté řadové album s názvem „Jekyll & Hyde“, poctivě dodržující tradici v nečeském pojmenovávání studiových nahrávek.
Ano, kapela si nadělila. Myslím, že v tomhle konstatování se toho skrývá daleko víc, než je na první pohled zřejmé. Pro koho je vlastně nové album důležitější, pro fanoušky nebo pro kapelu samotnou? Nestačilo by jí jen dál objíždět všemožné festivaly, nejlépe s hostující Luckou Bílou, jak se to ostatně aktuálně stejně děje, a na chleba by bylo vyděláno, album, nealbum?
Na první pohled zcela jistě. A když nahlédnete pod pokličku nahrávky samotné, zjistíte, že slova o nové autorské desce především pro vlastní potěchu jsou na místě. Nedomnívám se totiž, že materiál „Jekyll & Hyde“ zvedne kohokoliv z příznivců kapely ze židle, a naopak, že pokud bude kdokoliv z nich chtít slyšet ARAKAIN ve výborné a reprezentativní formě, sáhne po novince pravděpodobně až v jedné z posledních řad.
Dlouholetá praxe a rutina tady totiž zvítězila nad obsahem, pročež album znamená jeden z nejslabších článků celé diskografie Pražanů vůbec. A přestože se v úvodní a jistě nejlepší věci alba „Dnes ještě ne“ kapela celkem oprávněně nebojí vypíchnout vlastní jedinečnost („ač proud si létama šel, kam chtěl, nás zajímal jen poctivej riff“), je to poměrně kontraproduktivní, neboť z následujícího dění na desce to prostě a jednoduše není moc poznat. Dostáváme se zde totiž na křehký led právě ne zcela svěžích riffů, motivů a refrénů, které dohromady nepůsobí jako nic jiného, než jen mlácení prázdné slámy.
Vyjmenovat skladby, které jdou alespoň trochu proti popsanému proudu, je pak díky tomu poměrně jednoduché. Krom jmenovaného otvíráku už je to vlastně jen „Hathor“, typicky pozdně – arakainovská věc s o to důkladnějším tahem na bránu, a „Jen vaše ruce“, duet Honzy Toužimského a Luckou Bílou, napsaný jistě pro příležitosti společného živého hraní (což z něj mimochodem vyzařuje na všechny strany), ale člověk si jej alespoň neomylně zapamatuje a zařadí. A to se právě o prakticky veškerém zbytku „Jekyll & Hyde“, včetně titulní skladby, bohužel říct nedá.
Osmnáctá položka v diskografii ARAKAINu tudíž není rozhodně psána bůhvíjak ozdobným písmem a vypovídá o tom třeba i taková drobnost, jakou je její prachmizerný obal (už potřetí za sebou, mimochodem). Ten totiž rovněž podtrhuje aktuální studiovou „formu“ kapely, která zřejmě stačí uspokojit potřeby jí samotné, ale rozhodně ne jejího dlouholetého a oddaného fanouška. Bohužel.
1. Dnes ještě ne
2. Znal bych rád
3. Šestý smysl
4. To co chceš mít
5. Kompromis
6. Sny dávají křídla
7. Síť
8. Hathor
9. Jen vaše ruce
10. Hřích
11. Signály
12. Jekyll & Hyde
Po skoro ctyriceti letech muzicirovani das tezko dohromady napady na desku, ktera bude kopat zadky tak jako za mlada. Vi to Maideni, vi to Judas, Metla, Helloween a ted uz to vi i Arakain. Album dle formy posledni desetiletky, neurazi, nenadchne.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.